Pages: 1 2

Putování jedné křesťanky poporodní depresí

Při příležitosti Světového dne duševního zdraví matek uveřejňujeme s laskavým svolení autorky Beky Evington překlad článku “A Christian’s Journey Through Postpartum Depression” . Článek nabízí pohled věřící ženy, což není v ČR a ostatně ani na našich stránkách zcela obvyklé. Díky své netradiční otevřenosti, pro který jsme si ho ostatně vybraly, vám přiblíží, jak může čerstvá maminka zažívat poporodní depresi. A zároveň, jak doufáme, ty z vás, které poporodní depresi právě zažívají, text povzbudí, že poporodní deprese jednou skončí a vy si opět začnete užívat života. Původní článek najdete zde. Přeložila a pro potřeby českých maminek mírně upravila Aneta Majerčíková.

Zvládnout poporodní depresi byla nejtěžší věc, jakou jsem kdy udělala. Pokud si myslíte, že právě zažíváte poporodní depresi, vězte, že nejste sama a pomoc je dosažitelná. Bůh se k vám neotočil zády a poporodní depresí vás provede. Na druhé straně je vítězství. Ve jménu Ježíše depresi porazíte.

Počátek

Začalo to u mě ještě, když jsme byli v porodnici. Noah plakal, chtěl se kojit. Navzdory bolesti po císařském řezu jsem šla za sestrami, zadržujíce slzy. „Pláče a já ho prostě nemůžu nakrmit,“ řekla jsem. Poslaly za mnou ochotně laktační poradkyni, aby mi pomohla s kojením. To ale ve skutečnosti nebylo problémem. Skutečným problémem bylo, že jsem nemilovala svoje dítě. Necítila jsem, že by byl můj.

Když jsme přišli domů, rozpoutala se bouře. Můj manžel v noci pracoval. Já jsem byla nevyspalá a unavená jako všechny čerstvé maminky. A já a Noah jsme byli často sami.

Zoufale jsem se modlila. Chtěla jsem Jeho pomoc, ale necítila jsem Ho blízko. A cítila jsem se provinile. Koneckonců Bůh mi právě požehnal krásným, silným synem a pláč byl to jediné, čeho jsem byla schopná.

Jednoho dne přišla na návštěvu manželská dvojice přátel. Když se chystali k odchodu, muž se zeptal, jak se mám. Konkrétně řekl něco jako: „Myslíš, že máš poporodní depresi?“ Do očí se mi draly slzy, když jsem odpovídala ano. Jeho žena se mnou sdílela svůj příběh a povzbudila mě.

To je to, co chci, aby článek dal i vám.

Jaké to je

Z toho, co jsem četla, prožívá každá žena poporodní depresi odlišně. Některé ženy mají sebevražedné nebo vražedné myšlenky. Jsem vděčná, že to nebyl můj případ.

Pokud jste v akutní krizi obraťte se na některé z center krizové intervence – např. v Praze Bohnice nebo RIAPS, Brně, Ostravě. Nebo zavolejte na některou z Linek důvěry ve vašem kraji (seznam zde).

Pro mě byl nejvýznamnějším příznakem smutek. Říkám mu černá díra. Hodně jsem plakala, někdy neovladatelně. Občas jsem plakala a prosila svého manžela, aby nechodil do práce. Jindy jsem se ovládala do doby, než odešel.

Beka a Noah

Necítila jsem se tak, jak jsem měla. Byla jsem si toho silně vědomá. Každý se za mě radoval a rozplýval se nad mým sladkým chlapečkem. A já se cítila otupěle. Jako by mě pohltila tma.

Život byl beznadějný. Nebylo nic, na co bych se těšila, kromě dalšího dne temnoty.

Dům byl epicentrem smutku. Takže někdy jsem dala Noah do autosedačky a jezdila jsem jen tak po okolí. Ale jindy se mě zmocnila úzkost a bála jsem se odejít z domu. Většinu času mi stejně připadalo příliš náročné být mezi lidmi.

Všechno pro mě bylo příliš.

Jestli vám to zní povědomě, zkuste si tento screeningový test.

Vyhledání pomoci

Brzy jsem měla domluvenou návštěvu u gynekoložky, takže jsem se domnívala, že s ní budu mluvit o svých pocitech. Během prohlídky se mě zeptala, jestli nemám nějaké problémy. Vzlykla jsem a vypískla: „Jsem opravdu smutná. Něco není v pořádku.“ Mírně odvětila: „Pomůžeme vám, drahoušku.“

Má doktorka se mě vyptala na řadu věcí (podobně jako v testu výše). Navzdory pocitu viny a  studu jsem odpovídala upřímně.

Předepsala mi antidepresiva, která byla nejbezpečnější při kojení. Doporučila mi taky další věci, jako chodit ven, cvičit, jíst zdravě a najít si psychologa.

Slyšela jsem, že se říká, že křesťanské ženy by se měly vymodlit z deprese. Věřím, že je to lež od dábla, abychom zůstaly ve stínu hanby. Během tří dnů od začátku léčby jsem se cítila více ve své kůži a navázala hluboké pouto se synem. Byla jsem schopná být mezi lidmi a dokonce jsem se stratečně vydala i do kostela.

Dalších 18 měsíců jsem bojovala s poporodní depresí. Jako mnoho dalších jsem zároveň s depresí pociťovala i úzkosti. Léky pomohly, ale taky jsem se musela uchýlit k Bohu a donutit se, abych pokračovala dál.

Účinky na ostatní

Moje deprese mě přivedla do izolace. Zcela změnila moji osobnost. Z cílevědomé, optimistické, temperamentní manželky jsem se stala ohromenou, vzlykající, ustrašenou mámou. Můj manžel to nemohl pochopit a já ho za to neobviňuji. V té době zjišťoval, jak být tatínkem a současně sledoval, jak se jeho žena vytrácí.

Odcizili jsme se. Nesvěřovala jsem se mu se svými pocity ani se svým bojem.

Své přátele jsem také zranila. Snažila jsem se tvářit šťastně a odehnat je, protože jsem nevěřila, že by mi někdo mohl rozumět. Začala jsem odmítat pozvánky nebo jsem rušila schůzky na poslední chvíli, když už jsem se nedokázala přetvařovat. V podstatě jsem od sebe odehnala ty, kteří mě mohli podpořit.

Pokračování na straně 2

(Čteno 180x)
Líbil se Vám článek? Sdílejte 🙂

You may also like...

error: Obsah si chráníme:)