Pages: 1 2 3 4

Jsme předurčeni vychovávat děti v komunitě

Překlad článku “We are wired to raise children in community” publikujeme s laskavým svolením jeho autora Frederika Laloux jako součást naší kampaně ke Světovému dni duševního zdraví matek. Aby vám článek pomohl uvědomit si důležitost komunity (nejen) v šestinedělí a aby vám dodal odvahu najít tu svou. Není přitom vůbec nutné stěhovat do ekovesnice. Jako první krok stačí nabídnout kamarádce šestinedělce slepičí vývar, který vám pak třeba udělá i ona, když porodíte. Nebo jí pohlídat dítě, když musí na chvíli k doktorovi. Nebo si společně uvařit oběd. Fantazii se meze nekladou, ve finále to ale může vám oběma ulevit. Článek přeložila Aneta Majerčíková.

Na Západě se posledních sto let odehrává velký experiment. Tisíce let byli lidé pevně zakotveni v širší síti komunitního života – propojeni prostřednictvím rodiny, sociální třídy, náboženství a práce. Ale pak jsme komunitu rozložili a přijali nukleární rodinu za základní východisko našeho života. Věřili jsme, že malá, izolovaná struktura nám umožní vytvořit si takový život, jaký opravdu chceme, prostý požadavků rozšířené rodiny, vměšujících se sousedů a sociálních tlaků na konformitu.

Požadavky kolektivu ustoupily osvobození jednotlivce, když se obyvatelé venkovských oblastí na přelomu 20. století hromadně přesouvali do měst hledat práci. Poválečná ekonomika v polovině století umožnila nový exodus a život na předměstí se stal novým ideálem. Poměštění lidé se nyní stěhovali za rozsáhlými zelenými trávníky, kde novým snem moderního života byla nádherná izolace.

V nedávné době pak městská centra s živými kavárnami a restauracemi začala v naší kolektivní představivosti reprezentovat nejlepší místo k životu. Zvláště mladí dospělí se vracejí do měst. Navzdory rychle stoupajícím nájmům a stále menším bytům jsou to skvělá místa, kde můžete experimentovat s identitou, vyhledávat svůj kmen a nakonec hledat i životního partnera. A je to všechno úplně úžasné – do doby, než se dva lidé potkají, usadí a stanou se rodiči.

A v tomto momentě se současná kultura střetává s hlubokou, ale zapomenutou pravdou: Věřím, že nejsme stvoření k tomu, abychom vychovávali děti v nukleárních rodinách bez podpory komunity, ať už ve městě nebo na předměstí. Nejsme na to jednoduše napojeni. Vychovávat děti bez komunity nám všem exponenciálně ztěžuje břemeno rodičovství.

Obnovená komunita

Před rokem jsme se s manželkou Hélène a dětmi (v té době ve věku tří a šesti let) odhodlali k odvážnému kroku. Zabalili jsme svůj život v Belgii a letěli přes oceán, zatímco naše věci pluly v kontejneru přes moře. Změnili jsme nejen zemi, ale i způsob života. Opustili jsme rušné město, abychom se připojili k ekovesnici v Ithace, v New Yorku. Nyní máme výhled na kopce, rybníky, lesy a stezky. Ve vesnici je organická farma, která nás krmí. Naši sousedé se stali našimi přáteli a rozšířenou rodinou. A kolem nás jsou děti a dětská hřiště.

Náš belgický život jsme měli rádi, ale začali jsme mít divný pocit. Náš domov byl omezen na čtyři stěny, stejně jako u všech ostatních okolo nás. Venku jsme se zdravili se sousedy, ale sotva jsme je znali. Výchozím předpokladem bylo, že musíme být soběstační, že musíme vlastnit všechno, co potřebujeme. Bylo by jednoduše příliš trapné chtít si od souseda půjčit vrtačku. Nebo trochu másla, abychom kvůli němu nemuseli do supermarketu. Pokud bylo třeba něco spravit, museli jsme si na opravu někoho najmout. Když si naše děti chtěli hrát se svými přáteli, museli jsme volat jejich rodičům nebo podstoupit dlouhé SMSkování, abychom zajistili logistiku návštěvy: Co čtvrtek? Můžete je přivézt na čtvrtou, když je pak zavezeme domů v šest?

Začali jsme toužit po smysluplnějších vztazích, po pravé komunitě. Po životech blízkých přírodě. Spotřebovat méně. Žít vstřícněji k planetě.

Ze všech těchto důvodů bylo naše přestěhování do Ithaky geniální nápad. Tři měsíce po přestěhování jsme kvůli administativě letěli zpátky do Bruselu a bylo to jako náš předešlý život. Všechno je tu tak napjaté a komplikované, mysleli jsme si. Okamžitě nám náš nový život připadal správný.

Věděli jsme z našich pobytů ve vesnici před přestěhováním, že žít tady bude pro naše děti darem k nezaplacení. Auta jsou zaparkovaná u vstupu do vesnice, takže děti mohou bezpečně a volně pobíhat po stovkách akrů luk a lesů. Jsou tu dva rybníky, kde se mohou v létě koupat a v zimě bruslit, a několik venkovních a vnitřních hřišť. V našem předešlém životě byl svět našich dětí doslovně o velikosti našeho domu. Nyní se zvětšil na stovky akrů. Děti jsou tu skutečně “dětmi s volným pohybem“.

Pokračování na straně 2

(Čteno 2,778x)
Líbil se Vám článek? Sdílejte 🙂

You may also like...

  • Dana

    Nádhera, takový život bych si s mou rodinou představovala, ale v ČR. Je tady podobná komunita?

    • Šestinedělky

      Nevíme o ní, ale to nemusí znamenat, že by nebyla.

    • Šestinedělky

      Byly jsme upozorněny na spolek Zeměsouznění, které právě zakládá ekovesnisi (http://zemesouzneni.cz/), dále se pak prý chystá tvorba ekovesnice i ve skupince SOMA (https://www.facebook.com/somaxf/?hc_location=ufi). Zatím žádné info o fungujícím společenství.