Šestinedělí maminky s roztroušenou sklerózou: Jít za hranici svých sil není dobré pro nikoho
Tragikomické bylo, že i přes dodržování intervalů jsem odstříkávala v jedné dávce takových 20-30 ml. Když byla „čtyřicítka“, byl to obrovský úspěch. Pak jsem vychladlé mléko slévala do jedné lahvičky v lednici a dávala jí to slavnostně vždycky ráno. Tak mě to pohltilo, že jsem zapomněla registrovat, jak jsem vyřízená. Když se jako naprosto logické vyústění toho všeho přihlásily neurologické problémy, bylo to pro mě svým způsobem vysvobození. Věděla jsem, že po vysokých dávkách kortikoidů už kojit nebudu.
Než jsem šla k lékařům, odstříkala jsem malé poslední dávku. Zajímavé je, že jakmile na tom už nezáleželo, bylo to 50 ml úplně bez problémů! Začal kolotoč léků a zdravotních problémů, který trval (s pauzami, kdy se čekalo, co který lék udělá) asi půl roku a kromě různých dávek kortikoidů podaných například i do páteřního kanálu formou lumbální punkce obsahoval i jednu dávku cytostatik.
Mám a myslím hodně dlouhou dobu budu mít v paměti jeden moment, kdy s pocitem, že mi těžkne noha a že to celé možná dopadne rapidním zhoršením chůze, jsem si po cestě do kopce s kočárkem proti zapadajícímu sluníčku slíbila, že jestli to dobře dopadne, udělám všechno pro to, abych se do podobného stavu už nikdy nedostala.
Nezapomínat na sebe
To, co jsem sama sobě tenkrát slíbila, se snažím dodržet. Kromě léků jsem začala své zdraví podporovat i tradiční čínskou medicínou, zdravotním cvičením, vhodnou stravou, nechodím do únavy přes míru, poslouchám svoje tělo a zamakala jsem i na svojí psychice – zejména na zbavení se principu sebedestrukce (který hraje dle mého názoru u této nemoci klíčovou roli).
Vím, že kojení je pro dítě velmi prospěšné. Nemyslím si, že by to žena měla vzdát po prvním kojícím nezdaru a držím palce všem, kdo plánují kojit. Dospěla jsem ale k názoru, že nejprospěšnější pro dítě je matka zdravá, v klidu a pohodě, která místo „honby za diamantem“ – tj. mlékem, se na dítě bude smát, mazlit je, chovat a užívat si společných chvil. Věřím, že když vše funguje, jak má, pocity spojení a sounáležitosti při kojení jsou krásné, ale stejně tak věřím, že těchto pocitů lze s děťátkem dosáhnout i s lahvičkou v ruce.
A zrovna tak věřím tomu, že když je maminka s roztroušenou sklerózou v pohodě, bez stresu, má veškerou podporu a zázemí rodiny a blízkých a má to v hlavně srovnané, může klidně kojit i půl roku bez většího rizika.
Dnes když se na tuto zkušenost dívám s odstupem těch mnoha let, vidím se s jistou dávkou sebekritiky. Ale vím, že bylo nutné touto zkušeností projít, abych se posunula dál. Možná taky abych ji mohla sdílet s někým dalším a pomoci mu nedělat stejné chyby. Mít zdravé dítě je malý zázrak. Pro zdravého člověka možná více samozřejmý, ale pro nemocného tím vzácnější.
Maminky, nemějte na sebe přehnané nároky. Vykašlete se na to, že je doma nepořádek, že jste si už týden neumyly hlavu a že není prostě vše jako v televizní reklamě. Ten malý uzlíček radosti vás potřebuje silnou, co možná nejvíce odpočatou a hlavně milující. Pro zmíněné první dva body udělejte, co je ve vašich silách. Hodně spěte, kdykoliv to půjde. Odhoďte hrdost a nechte třeba partnera, ať uklidí. Nebo vaši maminku či kamarádku, ať vám nakoupí. Jde vám přece o hodně. A i když nebudete silná a odpočatá, pokud splňujete především ten třetí bod (lásku), nic víc už nemusíte. Už tím jste pro něj ta nejlepší máma na světě. A to přece chceme všechny, ne? 🙂
Květen 2017
Eliška B., pacientka s roztroušenou diagnózou, diagnostikovaná v roce 2007
¹ Amy Brown: Breastfeeding Uncovered: who really decides how we feed our babies, Pinter & Martin, 2016, s. 65.
