Z italské pláže rovnou do porodnice
Byla jsem vděčná za komorní atmosféru s možností dlouhého sprchování se ve tmě a jen s opravdu nejnutnějším občasným monitoringem. Doktorka respektovala mé přání přirozeného porodu až do té nejzazší možné míry. Protože jsem se ale ani po osmi hodinách nezačala otvírat, přistoupila jsem na spinální umrtvení s vírou, že se to podaří rozběhnout.
Bohužel, nebo bohudík, se nakonec malý narodil akutním císařským řezem, protože mu srdíčko bilo moc rychle a navíc se potvrdila výše zmiňovaná infekce. Ukázalo se, že měl pupeční šňůru nešikovně obmotanou kolem ramen a přes temeno hlavy a nemohl se kvůli tomu správně natočit do porodních cest. Při operaci, která je mimochodem doposud mým nejtraumatičtějším životním zážitkem, nemohl být tatínek přítomný. U hlavy mi stála alespoň Helenka.
Po narození byla partnerova role nezastupitelná. Byl s malým při všech nezbytných vyšetřeních a pomáhal mi ho přiložit k prsu hned po operaci, když ze mě ještě trčelo plno hadiček. Malého prý po narození očistili, změřili a zvážili. Při papírování pak chudáček ležel pod nahřívací lampou.
Zážitky z oddělení šestinedělí
Oproti skvělému dojmu z přístupu personálu na porodním sálu byl první dojem z novorozeneckého oddělení a oddělení šestinedělí velmi rozporuplný.
Přítel musel projevit notnou dávku asertivity, aby mohl být přítomen při příjmu prcka na novorozeneckém oddělení.
Já si pro změnu musela počkat až do druhého dne odpoledne, než mi personál z šestinedělí pomohl se umýt. Na druhou stranu jejich sparťanský přístup mě alespoň postavil hned na nohy.
Na pokoji jsem byla nejdříve s holčinou z Kyrgyzstánu. Když mě trápilo nepříjemné nalití prsou a nadměrná tvorba mléka, přistěhovala se paní, která kojit nemohla, protože měla odoperované prsní žlázy.
V té souvislosti mě mrzely dvě věci. Zaprvé, že Terst jako prý jedna z mála italských porodnic nedisponuje mléčnou bankou. Zatímco já jsem odstříkávala do lahví, druhá maminka musela dávat malé sunar.
Druhá nepříjemnost se odehrála během mé druhé noci v porodnici, kdy se ze mě za několik málo hodin stala Dolly Buster. Měla jsem prsa tak nalitá, že se malý nemohl přisát. Sestřičky na mě nastoupily dost ostře: „Máš dvě možnosti – buďto klobouček nebo sunar!“ Prosila jsem je o trpělivost, že se budu snažit dál bez kloboučku. Ale ony trpělivé nebyly. Tak jsem ubrečená začala kojit s kloboučkem a odstříkávat mléko elektrickou odsávačkou. Mé touze po přirozeném porodu nasadila tato událost korunu.
Naštěstí se nám podařilo přemluvit doktory, aby nás navzdory císaři pustili domů již čtvrtý den. Běžných je totiž pět až šest dnů. Do porodnice jsem se jela ještě dvakrát ukázat – poprvé na vyndání stehů a podruhé na kontrolu jizvy. Další gynekologická prohlídka byla naplánovaná až po skončení šestinedělí. V klidu domova už se vše rozběhlo tak, jak má.
V Itálii platí navíc nepsaný úzus návštěv v porodnici. A to včetně kolegů z práce s celými rodinami.
Pak se dodržuje posvátné pravidlo respektu soukromí během šestinedělí doma. V této souvislosti jsem byla vděčná za císařský řez. Leželi jsme s malým díky tomu na poporodní JIPce, kde byly návštěvní hodiny alespoň trochu omezené. I když i tam byly odpolední (na české poměry večerní) návštěvy povolené až do půl deváté!
Pomoc odborníků i ostatních maminek
Během šestinedělí mi moc pomohla další místní krajanka Míša, maminka tří holčiček a poradkyně Laktační ligy. Mezinárodní organizace Laktační liga organizuje v Terstu, a věřím, že i v dalších italských městech, pravidelné měsíční besedy, na kterých radí zkušené poradkyně s kojením. Tyto poradkyně navíc poskytují bezplatné konzultace po telefonu, skypu, whatsappu či emailu.
Míša mi dokázala pomoci s vysazením kloboučku, mastitidou, kvasinkovou infekcí, ale i s udržením psychické pohody. Tu mi během šestinedělí nabourávaly zejména dobře míněné rady rodiny, typu: „Dej mu dudlík. Nech ho vybrečet. Nenos ho pořád, nebo ho rozmazlíš.“ I v tomto případě určitě zafungovala česká sounáležitost a staly se z nás kamarádky. Stejně jako s Helenkou.
Užitečná byla také setkání v rámci předporodního, potažmo poporodního kurzu, na které se zde chodí s miminky i na vážení. Kurzy je možné stejně jako gynekologii navštěvovat zdarma. Do kurzu jsou zvány maminky s blízkými termíny porodu. Před porodem jsou setkání každý týden a po porodu ob týden, a to až do šesti měsíců věku miminek.
Některé hodiny mají stanovené téma či je na ně pozván specialista, např. fyzioterapeut, psycholog apod. Některé lekce slouží jako možnost výměny zkušeností mezi maminkami pod dohledem porodní asistentky. S holkami z kurzu jsme si navíc založily skupinu na whatsappu, kde si vzájemně radíme a podporujeme se v nových životních situacích.
V neposlední řadě jsem velmi ocenila pomoc mojí mamky, která s námi strávila prvních deset dní po návratu z porodnice, a mojí sestřenice pediatričky, se kterou jsem mohla konzultovat po telefonu. Místního pediatra jsme totiž navštívili až tři týdny po porodu. V Itálii si nelze vybrat pediatra dřív, než miminku zařídíte na úřadě rodné číslo. Navíc máte velmi omezený výběr jen mezi pár lékaři, kteří zrovna nabírají nové pacienty.
Letíme k prarodičům
Hned po této ryze formální lékařské prohlídce jsem s malým sedla na letadlo do Prahy, abychom strávili hned dva týdny u novopečené babičky a dědy.
Takhle dlouhé odloučení od tatínka bych už příště během šestinedělí nedopustila. Původně jsme měli jet s přítelem do Toskánka očesat náš olivový háj, ale nakonec zvítězil zdravý rozum a rozdělili jsme se. Tatínek jel do toskánské divočiny sám a já s malým jsme dali přednost civilizovanému Česku s výdobytky doby, jako je pračka, vana apod.
Malý se mnou cestoval v šátku a celý let prospal. Nebylo ani třeba využít rady kojit při vzletu a přistání.
Doma u mých rodičů se roztrhl pytel s návštěvami. Od prababiček po mé kamarády. Všichni byli zvědaví na miminko. Podle jeho pozitivních reakcí bude malý nejspíš společenský po mně.
Na druhou stranu jsme oba cítili potřebu vzájemné blízkosti. Takže varování o rozmazlení, zejména od babiček, nepadly na úrodnou půdu. Malý se mnou spal v posteli. Kojila jsem na požádání. Když se u někoho v náručí rozplakal, ukvapeně jsem ho brala do té své. Musím říct, že tento velmi kontaktní přístup nese hned od začátku ovoce. Prcek je spokojené miminko, které kolem sebe rozdává úsměvy a dobrou náladu. Milujeme ho! 🙂
