Šestinedělí maminky s roztroušenou sklerózou: Jít za hranici svých sil není dobré pro nikoho
Najednou mi připadalo všechno podružné, jestli mám mléko nebo nemám. Říkala jsem si, co jsem to řešila za problémy, když jsou tu mnohem větší. Hlavně aby to moje holčička přežila!
Odnesli mi ji o patro výš na oddělení nedonošených dětí a připojili jí kanylu s antibiotiky na hlavičku – trochu depresivní pohled pro úzkostnou prvorodičku. Běhala jsem ji tam každé tři hodiny kojit. Ještě jsme to neměly úplně nacvičené, tak nám to trvalo cca půl hodiny. Pak jsem dalších dvacet minut odsávala, aby jí ten zbytek dali stříkačkou. Potom jsem šla sterilizovat „náčiní“, resp. kojicí nástroje. Celkem to zabralo dobrou hodinu. Pak jsem doběhla do svého pokoje, snědla studené jídlo, vyslechla výtky doktorky, kde se toulám, a už jsem pomalu zas běžela kojit. Takhle to trvalo asi 2 dny, pak se malá začala zlepšovat.
Už asi po dni jí zabraly antibiotika. Trošku jsem se uklidnila. Asi po třech dnech mi ji vrátili ke mně na pokoj. Byla jsem šťastná. I kojení se zlepšovalo, něco málo jsme s kloboučkem vždycky nakojily, takže když přišly výsledky krve, pustili nás. Lékaři tu infekci nakonec zhodnotili jako „infekci z porodních cest“ – což se mi 3 dny po porodu zdálo trochu divné. Nicméně se z toho dostala a jely jsme domů s plně kojeným dítětem.
Po příjezdu domů
Vydrželo nám to týden. Miminku najedou přestalo moje mléko stačit, brečela i po nakojení a po poradě s dětskou doktorkou jsme začaly dávat dokrm Nutrilonu. Z lahvičky. Nevěděla jsem, že to může pokazit techniku kojení, takže jsem vždycky půl hodinu kojila, pak jsem udělala Nutrilon a bylo to. Ale mléko se začalo ztrácet. Přičítala jsem to trochu stresu z toho, že nám nečekaně spustil monitor dechu, ale jenom tím to být nemohlo.
Když jsem se pomalu smiřovala s tím, že nebudu kojit ani ty tři měsíce, kamarádka mi poradila stránky o kojení a tam jsem si četla příběhy o tom, jak se lze rozkojit i dva měsíce po porodu. Byla jsem po porodu teprve tři týdny, tak jsem si řekla, že to ještě zkusím. Volala jsem doporučené laktační poradkyni a ta mi radila být s miminkem v posteli nahá a nabízet prso co nejvíc. To nebyla rada pro mě, protože při poradě s další laktační poradkyní (tentokrát už přivolané k nám domů) jsem zjistila, že mám špatnou techniku kojení.
Tahle milá (a nemyslím to ironicky!) paní mi poradila následující cestu k plnému kojení: při každém kojení jednou rukou držet klobouček, druhou popotahovat dceři bradičku dolů, aby se naučila správně přisát. Pak ji dokrmit – ale ze stříkačky, u čehož se dosti vztekala a mléko mezitím vystydlo (takže ho už pít nechtěla), pak odstříkat všechno zbylé mléko. V hlavě jsem si to spočítala: kojení trvalo cca půl hodiny, dokrm dalších dvacet minut, odstříkání jsem většinou nestihla, protože malá začala po jídle brečet (hrozně trpěla na novorozeneckou koliku), pak jsem ji chovala, masírovala, zahřívala bříško a dělala dřepy s ní v náručí (mimochodem jedna z mála věcí, které fakt zabíraly), a když konečně usnula, zbyla mi chvíle na nejnutnější věci typu záchod, jídlo nebo sprcha (o spaní nemluvě). Pak to začalo nanovo.
Usoudila jsem, že to není v mých silách ani možnostech. Že naprosto bez spánku a vyřízená nebudu k ničemu. Nehledě na to, že fyzicky se zrušit kvůli maximálně dvěma měsícům mi přišlo zbytečné. Takže cesta k plnému kojení se pro mě zavřela, ale úplně vzdát jsem to nechtěla. Rozhodla jsem se, že než nabízet prso, ze kterého ani nevím, kolik mléka si tou svojí špatnou technikou vezme, budu pravidelně mléko odstříkávat a uchovám alespoň nějakou dávku mlíčka. Vrhla jsem se na to svědomitě a odsávačku nebo skleničku jsem měla u prsu co tři hodiny, ve dne – v noci.
Pro mateřské mléko cokoliv
Tak jsem se do toho „zažrala“ a sledovala se zaujetím, jak postupně přibývá odstříkaná dávka, že jsem zapomněla sledovat další věci. Přistihla jsem se jednou v noci, když malá byla zase neklidná a probrečela v kuse snad hodinu kvůli bříšku, že jsem na ni podvědomě naštvaná, že kvůli ní nebudu moct odstříkávat v daný čas a riskuju úbytek mléka. Jaký paradox, když jsem ty cavyky s mlékem dělala pro ni! Jakoby se vytratil hlavní zájem „dítě“ a nahradil ho zájem „mléko“.
Teď zpětně vidím, že na mé až nezdravé a fanatické zaujetí kojením měla zcela jistě vliv všudypřítomná „kojící lobby“. Od reklamy po názory na internetu jakoby převládal jeden názorový proud – kojit, kojit, kojit, nejlepší pro dítě, imunita. Ačkoliv uznávám, že mateřské mléko je pro dítě nejlepší strava, dnes už vím, že s mlékem můžete předat i stres. Věřím, že nejlepší strava pro dítě je od klidné a vyrovnané maminky, i když je to umělá výživa. Ale po bitvě je každý generál a tenkrát jsem to chtěla udělat vše pro to, abych mohla svému dítěti dát mateřské mléko. Takže zpět k příběhu.
V praxi to vypadalo tak, že dcera se budila třeba po třech hodinách. Já jsem měla „stříkací“ interval zrovna v půlce jejího spacího intervalu, tak jsem si po hodině a půl nařídila budíka, vstala, odstříkala, upadla do kómatu a za chvíli mě už budila holčička. Když jsme šly odpoledne na procházku, doufala jsem, že se mi podaří ji vynést spící do bytu a ještě chvíli ji nechat navlečenou u otevřeného okna spící. Já jsem mezitím ohřívala v troubě polštářek z třešňových pecek a nahřívala si prsa, aby mléko šlo lépe ven. Byla jsem spokojená, když jsem stihla odstříkat ještě, než se vzbudila. Neměla jsem žádné další cíle, podružné bylo jídlo, spánek, manžel, kamarádi – hlavním cílem mých dnů se stala ta bílá tekutina, která pomalu přibývala do skleničky stékajíc po jejích stěnách.
Pokračování na straně 3
