Pages: 1 2 3

Šestinedělí maminky s roztroušenou sklerózou: Jít za hranici svých sil není dobré pro nikoho

Při příležitosti letošního Světového dne roztroušené sklerózy se vracíme k tématu mateřství s touto zákeřnou nemocí. K rozhovoru s Janou Hlaváčovou a příběhu ženy, které byla roztroušená skleróza diagnostikována po porodu, přidáváme příběh maminky, která už o své diagnóze věděla před těhotenstvím. Zároveň jde ale o příběh zcela typický problémy s kojením, o nichž nám píšou i zdravé maminky. Stres a úzkosti, které v takové situaci vznikají, jsou bohužel také velmi typické a kojení ještě více znesnadňují. I o tom by se mělo mluvit.

Říkat „prso je pro dítě to nejlepší“ směrem k ženě, která chce zoufale kojit a nejde jí to, je jako říkat někomu, jak skvělý je autobus, jak úžasně a levně se v něm jezdí, ale neříct mu, kde je zastávka.

Brown, Amy: Breastfeeding Uncovered: who really decides how we feed our babies, s. 74.

Z následujícího textu byste lehce mohli získat dojem, že kojení je nevyhnutelně těžká, nepohodlná a nezvladatelná obtíž. Není to tak, to bychom ostatně jako druh rychle vyhynuli. Ve skutečnosti je pro 98-99 % žen kojení zvládnutelné. Tedy za „normálních“, ke kojení vstřícných podmínek

U nás však takové podmínky nutně být nemusí, o čemž vypovídá také tento příběh. Najdeme v něm spoustu nešvarů, které mohou kojení pěkně znepříjemnit. Za všechny jmenujme alespoň tyto: kojení dle harmonogramu; nedostatečné informování maminky v porodnici o důležitosti kontaktu kůže na kůži nejen těsně po porodu, ale i poté; podceňování mleziva (kolostra); neinformování maminky o tom, že mléko se začíná tvořit až třetí den po porodu, někdy i později; nedostatek informací o růstovém spurtu ústící v dokrmování lahvičkou.

Pokud jste nastávající maminkou a plánujete kojit, rozhodně při čtení následujících řádků nepanikařte. Kojení zvládnete. Opravdu. Jen ho nepodceňte a v klidu a pohodě se už teď s předstihem připravujte. Snad vám v tom alespoň trochu pomohou naše články 6 tipů, jak se co nejlépe připravit na kojení a 5 tipů, jak zvládnout počátky kojení. A tento odstrašující příběh vnímejte jako něco, co se vám – poučenějším – již doufejme nestane.

Jak to ne vždycky stojí za to

Od porodu naší dcery uběhlo už 7 let a to mi dává skvělou příležitost vidět ty počáteční chvíle z poněkud jiné perspektivy a s odstupem. Nemluvě o nasbíraných zkušenostech.

Dva roky před těhotenstvím mi diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Od lékařů jsem věděla, že ženy s touto nemocí mohou mít děti, že v těhotenství málokdy nastávají neurologické komplikace, ale že horší situace může nastat po porodu vzhledem k únavě, vyčerpání a hormonu prolaktinu, který se tvoří při kojení a může nám situaci nepříjemně zkomplikovat – proto je doporučováno kojit pouze 2-3 měsíce. Nicméně jsem byla přesvědčená, že aspoň ty tři měsíce mi budou přány a nepřipouštěla jsem si žádné možné komplikace.

NovorozenecNaše holčička se narodila asi po 18 hodinách v porodnici. Až na dlouhou „otevírací“ dobu a pár menších nepříjemností jako nutná infuze antibiotik kvůli streptokokovi (kterého má cca třetina žen v porodních cestách, ale nevědí o tom, protože nedělá žádné problémy, jen představuje riziko při porodu) bylo vše v pořádku.

K prsu byla přiložena hned, ale nepřisála se. Tomu jsem nepřikládala význam, protože jsem slyšela, že se to ne vždycky hned podaří. Po úvodní dvouhodinovce na porodním sále si ji sestry vzaly na pár hodin k sobě a já jsem měla za úkol se trochu vyspat, abych doplnila síly po vyčerpávajícím porodu a nehrozily mi zdravotní komplikace.

Ráno mi sestry přinesly malého „zavinutečka“; byla ještě krásnější, než jsem si ji pamatovala z předchozího dne. Učily mě s ní zacházet – nosit, držet, umývat a kojit. Zkoušely jsme to poctivě po třech hodinách, jak bylo v porodnici zvykem, ale malá pořád nějak nechtěla, nešlo jí to a mně se nedělalo mléko. Sestřičky mě uklidňovaly, že se nalokala plodové vody a nemá první den hlad, že je to normální. Taky docela blinkala, což by to potvrzovalo.

Tak jsme zkoušely a zkoušely, pila jsem kojící čaje a další „zaručené“ přípravky. Pak mi někdo řekl, že nemám ideální tvar bradavek a že to jen tak nepůjde. Začala jsem z toho být dosti nervózní. Mléko se mi ne a ne udělat a všichni mi říkali, jak mám být v klidu, že jinak se mléko neudělá, což mě nervovalo ještě víc. Připadala jsem si jak krkavčí matka, že mrňouskovi nemůžu dát, co potřebuje. V pokoji s dalšími 2 maminkami a dětmi a s neustále chodícími sestrami a doktorkami nebylo moc klidu na kojící pokusy ani na nic jiného. A kojení nám pořád nešlo.kloboučky

Naštěstí jsem měla známou mezi sestřičkami a ta mi přinesla vyzkoušet kojicí klobouček a posléze taky odsávačku, která mi pomohla laktaci trochu nastartovat. Po urputných pokusech se malá s kloboučkem jakž takž přisávala a asi třetí den po porodu se mi začalo konečně dělat mléko. Byla jsem nadšená, když jsem se ráno probudila s promočenou košilí v patřičných místech.

Bohužel štěstí nemělo dlouhého trvání. Malou si vzaly na vizitu sestřičky a pak mi přišla paní doktorka říct, že má akutní infekci a musí být rychle napojena na antibiotika. Když jsem se snažila zjišťovat, co že jí to vlastně je, bylo mi řečeno, že nevědí. Že musí poslat krev na testy, s tím, že ty nejdelší budou trvat až 5 dní, ale že není vyloučeno, že se nakazila ode mě tím streptokokem (kvůli kterému jsem velkou část porodu strávila připojená na kapačky antibiotik!) a že pak hrozí přenos streptokoka do krve. Krví kamkoliv do těla a v krajním případě až smrt. Dovedete si představit, jak mi v tu chvíli bylo.

Pokračování na straně 2

(Čteno 2,170x)
Líbil se Vám článek? Sdílejte 🙂

You may also like...