Podpora kojení v pražských porodnicích

2. Všeobecná fakultní nemocnice v Praze (Apolinář)

Podrobné výsledky nemocnice se všemi údaji i komentáři najdete zde.

Všeobecná fakultní nemocnice v Praze nemá certifikát Baby-friendly Hospital, ale i tak se mezi pražskými porodnicemi umístila na druhém místě. A to dokonce přestože více než 40 % respondentek podstoupilo císařský řez. Nicméně z údajů samotné porodnice, které máme k dispozici, nejsou její celkové výsledky závratné. V roce 2015 bylo propuštěno jen 73,4 % plně kojených novorozenců, 20,5 % dětí odcházelo s dokrmem (viz zde).

Mezi ženami, které hodnotily podporu kojení v porodnici kladně, byly prvorodičky i vícerodičky, matky vícerčat či nedonošených dětí. Vybíráme z jejich komentářů:

Vše bylo naprosto profesionální a v pořádku.

Pozitivní. Pomoc s kojením byla dostupná na požádání a byla efektivní.

Bezproblémové, obrat o 180°oproti roku 2012, kdy se mi ve stejné porodnici narodil syn.

Velký posun oproti porodu před 5 lety. […] Tentokrát to bylo super.

Personál porodnice byl profesionální a velmi podporující, byl mně i mému příteli velkou oporou. S kojením mi místní sestřičky na oddělení Intermedián (kde se starají o nedonošené deti) pomohly tak dobře, že jsem během týdne byla schopná kojit dvojčata simultánně (a dodnes je – rok poté – ještě kojím). Ráda bych všem sestřičkám na tomto oddělení touto formou poděkovala. To, že mám zdravé a tak jak bylo dlouho potřeba i plně kojené děti, je jejich zásluha.

V porodnici se apelovalo na to, aby předčasně narozené dítě odcházelo kojené! Sestřičky i doktoři pro to dělali možné i nemožné.

Kdo chtěl mít miminko u prsu pořád, tak to nikomu nevadilo, sestřičky nebyly proti.

Líbil se mi jejich přístup ohledně doby, než se spustí naplno laktace – sestry mnohé ženy uklidňovaly, že je fajn to období překlenout bez dokrmu a hodně přikládat, že to může být těžší, ale je fajn vydržet.

Ani tak ale porodnice vždy nenaplnila 10 kroků k úspěšnému kojení. Z průzkumu mimo jiné plyne, že:

• 75 % žen nebylo hned po porodu s miminkem kůže na kůži alespoň po dobu jedné hodiny (4 ženy – tj. 2,7 % – specifikovaly, že ony nebo dítě měly závažné zdravotní problémy, pro které bonding nebyl možný).
• Téměř 85 % respondentek nebylo informováno o důležitosti kontaktu kůže na kůži během pobytu v porodnici.
• 65 % respondentek nedostalo informaci, kam se po porodu mohou obrátit o pomoc s kojením.
• Přes polovinu respondentek nedostalo do 6 hodin po porodu informace o kojení a nebyla jim nabídnuta pomoc s kojením.
• Přes polovinu respondentek nedostalo informace o tom, jak vypadá správná poloha a správné přisátí miminka, ani jak během kojení poznat, zda miminko skutečně pije z prsa.
• 2/3 respondentek uvedly, že personál nepovažoval za samozřejmé, aby byly s miminkem v jedné posteli.
• 45 % dětí bylo dokrmováno umělým mlékem, přičemž 26 % žen uvedlo, že dítě bylo dokrmované umělým mlékem bez jejich informovaného souhlasu.
• 20 % žen má za to, že na ně byl vyvíjen nátlak, aby miminko dokrmovaly.
• 77 % žen nedostalo informaci, že mají kojit dítě tak často, jak miminko nebo ony chtějí.
• 44,5 % žen dostalo od personálu návrh použít dudlík, nebo byl miminku podán bez jejich souhlasu.

Především prvorodičky vyjadřovaly výhrady či nespokojenost:

V porodnici mi přišlo, že je to tak správně. Až později, když začala klesat tvorba mléka, jsem si zjišťovala správné informace o kojení na Mamila a nestačila jsem se divit.

Domnívám se, že s tím, co jsem se o kojení dozvěděla v porodnici, případně u pediatra, bez vlastního pátrání po informacích, bych zřejmě dlouho nekojila

Personál mi miminko přiložil, ptali se, zda kojení už jde, i později zkoušeli přikládat, ale že by mi někdo něco vysvětloval, radil, to ne, příp. jen stručně, spíš jsem dost tápala a ani moc nevěděla, na co se ptát.

Na můj dotaz, zda miminko pije nebo je jen přisáté, odpověděli bez podívání, že určitě pije.

Měla jsem problém s jedním prsem (vpáčenou bradavku), malý se špatně přisával. Požádala jsem o pomoc. Sestra po půl dni přišla (což o to, mohla toho mít hodně), malého vzala, přiložila se slovy: „V čem je problém?“ A odešla. Takže mi fakt nepomohla.

Přístup sester nic moc, hlavně abych dávala umělé mléko, o alternativním dokrmu ani zmínka.

Ženy mj. popisují:

• zvláštní kontrolu laktace

Velmi mě zarazilo, když nejmenovaná sestra každé ráno přišla, pomalu ani nepozdravila a hned povídala, ať ukážeme prsa. Zkontrolovala, zda nám již teče kolostrum a ani si mezi námi neumyla ruce.

• neprofesionální chování některých zdravotníků

Když jsem si řekla o pomoc, bylo mi řečeno, že „k těmto prsům se nikdy žádný dítě nepřisaje“ a poslali mě pro kloboučky. Po příchodu domů jsem za pomoci laktační poradkyně odbourala po měsíci kloboučky a kojím stále bez problémů.

Sestřička, místo, aby mi dceru dala a pomohla mi s přisátím, mi vynadala, že jménem F. dceři zkazím život.

• vzájemně si odporující rady

Informace o kojení byly velmi chaotické, každá laktační poradkyně tvrdila něco jiného (a zpětně vím, že většina navíc špatně).

Každá sestra udávala jiné pokyny, rady.

Pro mne jako prvorodičku byly nejvíce matoucí rozdílné informace od různých sester. Jedna trvala na tom, že když nenakojím určité množství, mám jít pro dokrm, jiná řekla, ať prostě jen zkouším častěji přikládat.

Každá sestřička má individuální přístup a názor, takže z toho může být prvorodička zmatená.

• nedostatek kontaktu s dítětem po vaginálním porodu a zvláště pak po císařském řezu

Bylo to náročné. Dceru mi nechtěli vydat, dokud se s ní nenaučím manipulovat. Nosili mi ji tedy první den na kojení, a to pouze po mé urgenci. Rodila jsem večer a přes noc mi jí nepřinesly, zda byla dokmovaná netuším.

Naštestí jsme to zvládli spolu sami. Přes to všechno, že mi dítě neukázali 24 hodin, byť byl v pořádku a nebyl jediný důvod, proč mi ho nepřinesli. Říkali, že jsem daleko a oni ho nemůžou přenášet na jiné oddělení.

Dcera se krásně přisála hned při první příležitosti, a to i přesto, že mi po akutním císaři nebyla přiložena k prsu hned na sále. Den a noc po porodu jsem byla na JIP, malou mi donášeli i v průběhu noci na kojení, ale až na můj popud.

Dceru jsem po operaci ještě na sále dostala na pár vteřin zabalenou až po nos k obličeji. Pak ji odnesli, nenechali ji ani mému muži, který byl přítomen. Dceru mi pak přinesli na JIP asi 3 hodiny po porodu. Celou zabalenou. Sestřička, místo, aby mi dceru dala a pomohla mi s přisátím, mi vynadala, že jménem F. dceři zkazím život. Dcera se přisála a já si jen pamatuju tu vteřinu absolutního štěstí. Byla u mě asi pět minut. Sestra mi neřekla, že mi ji v pět ráno znovu přinese. Takže jsem se nechala nadopovat prášky, plakala a plakala a pak spala až asi do sedmi ráno. V deset nás z JIP odvedli na odd. šestinedělí. Až do 13. hodiny jsem čekala na dceru, třikrát šla na sesternu, ať mi ji už dají. Řekli mi, že není připravená. A já se nechala odbýt.

Po sekci mi dítě přinesli na JIP až poté, co jsem je o to opakovaně žádala a bylo to po několika hodinách. […] Nechala mě s ním deset minut, spěchala. Pak mi byli ochotní donést ho až po šesti hodinách s tím, že zítra mě propustí na oddělení šestinedělí a tam už ho budu moci kojit.

• nesprávné a nešetrné přikládání dítěte k prsu

Pamatuji si na jeden velmi nepříjemný zážitek, kdy mi ji sestřička řvoucí rvala k prsu, aby ji přinutila pít. To jsem obrečela a od té doby už jsem si „radit“ nenechala.

Sestry mi miminko přímo rvaly k prsu a nedivím se, že po tomhle způsobu ani nechtěl pít.

Sestra, která mi dítě přinesla, vzala hlavičku a velmi necitlivě mu rychle „nacpala“ moje prso do pusinky.

• velký tlak na zvyšování hmotnosti a vážení dítěte před kojením a po něm

Psychicky jsem se zhroutila, když na mě začali vyvíjet tlak s dokrmem, protože malý nepřibíral podle tabulek. Místo toho, aby řešili kojení (techniku, problém atd.), tlačili na dokrm a nemocniční režim.

Přišlo mi, že je na kojení obrovský tlak. Žádný individuální přístup, syn měl žloutenku, hodně blinkal, a tím pádem špatně pil, protože byl spavý. Místo citlivého přístupu jsem se setkala akorát s nátlakem, ať se rozpije, jelikož bude na oddělení nejstarší.

Velký tlak, ačkoliv jsem měla zkušenost s dcerou, abych dala dokrm.

Stresovalo mě vážení před a po kojení, protože jsem dcerku, která při kojení usnula, vždycky probudila a ona pak plakala. A o „uspávacím kojení“ jsem samozřejmě vůbec nic nevěděla, což mě stresovalo ještě víc. Tehdy jsem ještě netušila o nenutritivním sání a o to, že kojení je pro dítě uspávacím prostředkem. V porodnici mě pořád nutili ji budit, když při kojení usínala, aby se pořádně napila. Byla jsem z toho zoufalá.

• nedostatek soukromí

Ze začátku pro mě bylo kojení velmi stresující, kojilo se společně s ostatními maminkami v jedné místnosti.

• časté používání kojicích kloboučků

Hodně žen na oddělení kojilo s kloboučky.

Odcházela jsem s klouboučkama a podle mě úplně zbytečně.

Když jsem si řekla o pomoc, bylo mi řečeno, že „k těmto prsům se nikdy žádný dítě nepřisaje“ a poslali mě pro kloboučky. Po příchodu domů jsem za pomoci laktační poradkyně odbourala po měsíci kloboučky a kojím stále bez problémů.

• používání dudlíku

Rozcházely se naše názory na použití dudlíku – sestry byly pro (ale nenutily).

Malý dostal bez mého vědomí (akutní císařský řez a celková narkóza) dudlík.

Dudlík vyžádal pediatr, aby dítě při vizitě neplakalo.

Ihned dávali sterilní nádobu na dudlík a ještě mě seřvali, že žádný nemám.

A doporučili dudlík, aby si miminko necucalo ručičky.

Byl mi doporučen dudlík, že je prý dítě savec, a tak chce sát (dudat).

Pokračování na straně 3