Jak jsem přemohla rozestup břišních svalů
Na rozestup břišních svalů jsem poprvé narazila v jedné z moudrých knih těsně před porodem. Říkala jsem si, že tohle se mě přece vůbec netýká. S břišními svaly jsem nikdy neměla problém. Ještě před těhotenstvím i v jeho průběhu jsem chodila cvičit. Jenže ouha, po porodu jsem zjistila, že ani já nepatřím mezi ty šťastné, kterým se rozestup břišních svalů vyhnul.
Teprve teď, když už je dcerce 14 měsíců, můžu konečně říct, že mám břišní svaly v pořádku. Protože se v internetových diskuzích spousta maminek ptá, jak se rozestupu zbavit, rozhodla jsem se jít se svou kůží na trh. Netvrdím, že jsem objevila univerzální recept. Nebo že hned budete mít bříško jako modelka Victoria’s Secret. Ani si nemyslím, že bych objevila Ameriku. 
Mám ale za to, že příběhy s dobrým koncem se mají sdílet. Možná se i mezi vámi najde některá, které moje zkušenosti pomohou.
Marné snahy v šestinedělí
Docela mě vyděsilo, když jsem si při prvních pokusech o chůzi v porodnici musela přidržovat velké, roztáhlé bříško. Nepřidalo tomu, když jsem ho poprvé viděla v zrcadle. Měla jsem ale tou dobou úplně jiné problémy, kupříkladu jak kojit. Na náladě mi to tedy moc nepřidalo, ale nebyl čas se více trápit.
Tušila jsem, že existují nějaké cviky po porodu. Za celou dobu, co jsem byla v porodnici, se na mě ale nepřišel podívat žádný fyzioterapeut, aby mě zkontroloval a ukázal, jak na to. 
Později jsem zjistila, že v některých porodnicích jsou takové služby automatické. Pokoušela jsem se tedy hlavně ležet na břichu, aby se mi rychle stáhla děloha a jiné cvičení jsem neprováděla.
Doma mi ale přišlo, že mám břicho pořád nějak velké. Postupně jsem se tím začala víc a víc stresovat. Komentáře okolí tomu také moc nepomohly. Nakonec jsem skončila tak, že jsem si každé ráno měřila obvod pasu. Výsledné číslo se k mému zděšení nijak nezmenšovalo. Radila jsem se s panem Googlem a dle tipů na internetu jsem si otestovala, jestli nemám rozestup břišních svalů. Nebylo tak těžké ho najít – rozestup byl v té době na 5 prstů.
Dočetla jsem se, že bych v šestinedělí neměla moc cvičit. Vstávat z lehu přes bok. Dítě zvedat z podřepu a ne předklonem. Našla jsem i článek, podle něhož bych měla nosit stahovací pás, a také článek, kde se doporučují speciální dechová cvičení. Zkoušela jsem tedy tato cvičení a pás si pořídila.
Zpočátku jsem měla pocit, že pás docela funguje. Dechová cvičení naopak stav spíše zhoršovala. Myslím si, že to bylo díky tomu, že vám psaný text nedokáže zprostředkovat, jak cvičení správně provádět.
V průběhu šestinedělí se na mě přišla podívat moje zlatá porodní asistentka a laktační poradkyně v jedné osobě. Pásu si všimla a zeptala se mě, jestli ho nosím. „Když ho budeš nosit, ochabnou Ti břišní svaly ještě víc,“ dodala. Hodila jsem ho tedy do kouta.
Tři týdny po porodu jsem náhodně mluvila s kamarádkou, která rodila v pražském Podolí. Zatímco mě se nedostalo rad, jak cvičit, ona si z porodnice přinesla nákres cviků. Hned mi ho poslala a já jsem poprvé začala provádět velmi lehké cviky, spočívající dost často jen ve zvedání rukou a nohou. Tehdy mi teprve došlo, jak moc jsem z formy. Těšila jsem se na konec šestinedělí, kdy už se na to konečně budu moct vrhnout.
Celou dobu jsem se velmi snažila omezit nošení malé dcerky, ale to mi neprošlo. V kočárku nevydržela ani minutu.
Abych se vyhnula nošení v náručí, které bylo nejen zátěží pro ochablé břišní svaly, ale z dlouhodobého hlediska i poměrně nepohodlné a nepraktické, začala jsem ji více nosit v šátku. Když jsem jej měla správně uvázaný, rovnal mi záda a rozestup se začal stahovat. Zpočátku jsem ji nevydržela takto nosit dlouho, i dvacet minut na mě bylo moc. Postupně se to ale zlepšilo.
Cvičit, cvičit, cvičit
Po skončení šestinedělí jsem se hned objednala ke zkušené fyzioterapeutce. Ani nevíte, jak moc mě uklidnilo, když mi řekla, že mít ochablé břišní svaly po porodu je úplně normální a potýkala se s tím téměř každá maminka, včetně jí. Zkontrolovala mi břicho – v té době byl rozestup zhruba na 3-4 prsty. Ukázala mi cviky, které jsem měla cvičit alespoň 20 minut denně. Důrazně mě varovala před sedy-lehy a obdobnými cviky, které naopak diastázu zhoršují.
Přiznám se, že pro mě bylo velmi těžké najít si na cvičení byť i těch 20 minut. Když dcerka konečně usnula, buď jsem byla natolik unavená, že jsem odpadla s ní, nebo jsem se konečně šla umýt nebo najíst. Většinou jsem to tedy vyřešila tak, že jsem manžela poslala s dcerkou na procházku a ve svém jediném opravdu volném čase cvičila.
Měla jsem ale pocit, že to jde ode zdi ke zdi. Zatímco mi cvičení stav břišních svalů trošku zlepšilo, zvedání a nošení dcerky na rukou mi ho naopak zhoršovalo. Navíc mě začínala bolet záda. K domácímu krátkému cvičení jsem tedy přidala skupinové cvičení u fyzioterapeutky zaměřené na zdravá záda. Nejprve jednou týdně, pak dvakrát. Cvičení mi pomohlo vylepšit postoj těla – ještě více narovnat ramena, vytáhnout se nahoru a zasunout spodní žebra. Břišní svaly tak začaly postupně více zabírat a sílit.
Pokračování na straně 2
